Ten, který mluvil s ptáky (foto)

Publikujeme text z nového čísla Světa Dharmy (1-2024), věnovaný památce tibetského umělce Chungpa Tseringa (1979–2024). V Tibet Open House nedávno proběhla jeho retrospektivní výstava - podívejte se na fotografie z vernisáže.

Autor: Petr Králík 

Když se o někom řekne, že rozumí řeči ptáků, znamená to, že je nadán darem hlubokého vhledu do vibrací života. Schopností nazírat dění kolem sebe z jiného úhlu pohledu, než je většině lidí umožněno, a z této jiné perspektivy vidět jaksi "za roh". Takový člověk má otevřenou čakru vertikální hadí energie, která ze svého hnízda v podbřišku vystoupala až nad temeno jeho hlavy. To je příznačné právě pro umělce, demiurgy, šamany a jiné zasvěcence, schopné vidět souvislosti života z ptačí perspektivy. Nahlédnout minulost, přítomnost i budoucnost v jejich jednotě.

Chungpo byl takovým člověkem. Měl v sobě probuzenou hadí sílu: zářila nad ním hlava kobry. A navíc s ptáky skutečně rozmlouval, a nejen s nimi, ale se všemi bytostmi ze zvířecí říše. Uměl se hbitě naladit na psy, kočky nebo kachny. Sám jsem toho byl několikrát svědkem. Jednou ve Všenorech vyšel na dvorek, rozhlédl se po obloze a zaskřehotal. Rázem se objevila káňata a začala mu odpovídat.

*

Chungpo rozdával radost a veselou náladu všude, kam vkročil. V jádru jeho nenáročné osobnosti ležela žitá přítomnost, která mu umožňovala, ať už potkal kohokoli, se s tím člověkem okamžitě spojit a během několika minut navázat přátelství s neznámými lidmi.

Myslím, že byl poutníkem, ne uprchlíkem. On sebe však viděl poněkud jinak. Tak se popisuje v jednom z mnoha textů, které po sobě zanechal ve svých skicářích:

"Jsem umělec, uprchlík v exilu." "Nemám žádný trvalý domov, žádné zdi, kterým se mohu svěřit, které mě mohou ochránit."

"V zázračné imaginaci vzniká mé umění, plátno snů, vertikála emocí. Žádná pozemská omezení, žádné hranice nemohou svázat mé kroky. Můj ateliér je kdekoli, kde jsem já. Vždy v mysli mého srdce." Báseň je nadepsána "Nomádské plátno: ateliér imaginace".

*

Chungpo Tsering se narodil v osadě Tingri ležící na staré obchodní stezce z Nepálu do Lhasy. Na dohled od skupiny čtyř osmitisícovek v centrálním Himálaji, na něž dohlíží nejvyšší "Matka světa" Džomolangma. Vzápětí byl jako dvouleté dítě propašován přes vysokohorskou hranici do Indie.

Lakonicky zachytil svou podstatu exulanta v textu k samostatné výstavě Vagabond v New Yorku roku 2014: "Narodil se v Tibetu pod čínskou okupací, vyrostl v Indii jako sirotek, vyhnán z Nepálu jako aktivista a nyní se objevuje v Americe jako umělec." Dodejme, že nakonec se objeví v Praze.

Svůj příběh popisuje v další básni, kterou pro její autentičnost ponechávám v originále:

Stitching love & art across lands

From Tibet rugged peak, I took my first breath.

A journey of life, a story to bequeath.

In India's embrace, my childhood did unfold.

A tapestry of memories vibrant and bold.

Through Nepal's pathways, I pawed my caress away.

A travel of life, on roads that sway.

Southeast Asia wonders my soul did explore.

A journey of growth, forever seeking more.

Korean embrace, a new chapter unfurled.

A place to call home in a global world.

Citizen of America, a dream realized.

Opportunity boundless, before my eyes.

Yet the heart often wanders, seeking a place,

A sense of belonging, a familiar embrace.

In the Czech Republic, I found solace anew.

A life full of colours, like a canvas that grew.

From birth to each step, a tale intertwined,

A mosaic culture, in life's design.

Each chapter a blessing, each place a part.

A journey of the soul, stitched with love – and art.

/Všenory 2023/

Začátky Chungpovy umělecké cesty v Nepálu byly dramatické. V osmé třídě byl vyloučen ze školy Tibetan Children's Village pro opakovaný neúspěch. Už jako nezletilýnavrhoval vzory koberců a prodával je zavedeným továrnám v Káthmándú. Později tamtéž založil v Nepálu první tibetskou galerii současného umění (GOMA), která se stala centrem uměleckého kvasu a politických diskusí.

Po posílení moci maoistů v Nepálu byla galerie na nátlak Číny zrušena. Chungpo našel azyl nejdříve v Koreji, kde získal stipendium na uměleckou školu, a pak v USA, kde získal občanství. Působil v New Yorku a v Kalifornii.

Roku 2015 přicestoval do Indie a aktivně se zapojil do fungování Dialogue Artist Residency: tuto rezidenci tvoří dvě budovy s ateliéry, dílnami a společnými prostory na okraji Dharamsaly. Spolu se zakladatelem DAR přítelem z dětství Tenzingem Rigdolem lobboval Chungpo u tibetské exilové vlády, aby v rámci reformy školství bylo umění statutárně ukotveno jako ústřední součást vzdělávání dětí. Aby se schopnost uměleckého vnímání a projevu nestala jen okrajovým předmětem.

Za všech okolností byl Chungpo veřejně činnou osobou, která konala.

Jeho vlastní umělecký projev byl spojen s politickým aktivismem. Proslulé jsou jeho akce se samolepkami s tematikou svobodného Tibetu, které si sám vyráběl a měl je vždy po ruce. Instinktivně poznal ideální výšku a optimální úhel pohledu pro apel ve veřejném prostoru. Pokud vás překvapí tibetské graffiti někde v ulicích New Yorku, pod mostem v Paříži, případně na barovém záchodě v San Francisku nebo před čínskou ambasádou v Praze, možná stojíte před jedním z Chungpových podvratných děl.

*

S oblibou používal pro své kresby přírodní uhlí. Tuto techniku si osvojil, když se v pubertálním věku ztratil na thajsko-barmské hranici a měsíc přežíval v džungli o banánech a vodě.

Příznačně začal používat kresbu uhlím pro své ústřední téma, sebeupalování. Velmi ho zasáhlo, že tuto oběť podstoupili i někteří jeho kamarádi.

K tomuto tématu se vyjadřoval i prostřednictvím objektů. Jeden z nich můžeme vidět na fotografii. Jde o jednoduchou zprávu. Na hasícím přístroji je napsána mantra "Óm mani padmé húm". Minimax stojí na složené tibetské vlajce a knize s názvem Tibetan Self-immolation 1998–2018. Na vrcholu celé kompozice sedí motýl jako ochranný symbol svobodného ducha.

*

Chungpův soucitný přístup k životu byl základem všeho jeho konání. Možná i proto, že krása s tragédií obývaly jeho život stejnou měrou.

On skutečně žil Dharmou. Byl žákem i učitelem zároveň. Nikdy nezapomenu na situaci, kdy mi Chungpo během jednoho večera u ohně vysvětloval podstatu buddhistického učení. Já mu rozuměl každé páté slovo, ale od té doby jsem celou tu filosofii jaksi pozřel vnitřně. Když oheň vyhasl, byl jsem o mnoho bohatší.

Ne nadarmo mu dalajlama už jako dítěti doporučoval, aby se stal mnichem. On si ale zvolil jinou cestu: cestu potulného jógina a umělce.

*

Když se Chungpo před šesti lety v rámci spolupráce dharamsalské Dialogue Artist Residency a pražského Tibet Open House objevil v České republice, možná už dopředu věděl, že tady zůstane.

Ubytoval se tehdy v jednom z rezidenčních ateliérů vedle gompy ve Všenorech u Prahy. A jak u něj bývalo zvykem, okamžitě se naladil na místní lidi okolo buddhistického centra. Vznikala důležitá přátelství, která v některých případech vystoupala až k hlubokému souznění.

Poslední tři roky Chungpo vykonával roli ředitele TOH. Kromě toho se věnoval tvorbě a podle svých slov prožíval nejbarevnější období života.

Poté, co obdržel zprávu o svém brzkém odchodu z tohoto světa, nastala u něj zvláštní proměna: ještě víc než dřív se v něm projevil jógin. Ubral na veřejných aktivitách, začal se víc věnovat studiu a vnitřní přípravě. V jeho malbě se objevily motivy rovnováhy: zobrazoval vybalancované oblázky, poskládané na sebe.

Aspoň jednou se mu povedlo takzvaně utéct hrobníkovi z lopaty. Když se tenkrát vrátil z nemocnice, jeho nová plátna zazářila až extatickými výrony žluté a modré energie, uspořádanými do abstraktních kompozic.

*

Chungpo se stal součástí naší komunity tak přirozeně také proto, že mu tu a tam v očích problesklo rošťáctví. Byl pro každou legraci. Nikdy nezapomenu na jeho obvyklý dotaz: "Jak se máš?" – Než jsem se z obtížné otázky stačil vykroutit, sám si odpověděl: "Dobře!"

Prostě věděl, že zázraky se dějí za zrakem.

Bude nám všem hodně chybět.

Text a foto: Petr Králík, tibetopenhouse.cz